Tak se tady vlastně poprvé zamýšlím.

Měla jsem dlouhý rozhovor s jednou známou- o víře.

Ne křestaňské, muslimské,budhistické a já nevím co ještě- prostě o víře.

Věříš v něco? Zeptala se mne ,protože ví, že se zabývám duchovnem a ezoterikou.

Věřím.Věřím na dobro, lásku, přátelství a taky - ve svoje schopnosti.

A taky si někdy povídám s " někým" nahoře a svěřuji mu ty nejtajnější myšlenky a přání, bolesti i strasti svého života.

Vím, že tam je něco v podobě zářivé energie,která dokáže zahřát a pohladit bolavá místa- jsem o tom přesvědčená.

Naučila jsem se poděkovat za každý den- sobě i  ostatním- nevím, kam jde můj dík-ale stejně poděkuji.

Je to jednoduché- vědět, že to můžu i umím udělat- uleví se mi.

A tak si někdy povídám a mluvím, posílám slova do větru a on je odnáší.

Nevím kam- ale tam někde je adresát.

Při duchovní práci poznáš,že něco existuje.A bereš to s pokorou- jinak to nejde.

Jenže- tohle vysvětlovat je velmi těžké. 

V dnešní době touha po dobru,přátelství je silně frekventované přání.

Jenže- dokážeme i my být takoví?

Jinak se nám totiž to přání nesplní.

Staré přísloví říká-jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.

A pokud volám slova zloby,vzteku,závisti- ozvěna nemúže být jiná.

Z praxe vím, že ti dobří a přátelští jsou méně slyšet.

Ale je jich dost.

A proto na ně věřím.