Sovicka | Soví povídání

 Nějak to na mne útočí z všech stran.

Počasí zamračené- dalo by se říci - skoro na deprese.

Když si poustím televizi- ze zpráv by člověk brečel- spíš je mu hanba a brečel by vzteky.

Tak zabrousím jinam.

Dělá se u nás velký úklid- tedy- já ne- manžel.

Skříň s nářadím- rozpadla se- já říkám konečně.

Konečně se v tom nesystému- slušně řečeno- udělá pořádek. A vyhází se,co není potřeba.

Mužští syslují všechno- tedy někteří.

Šroubečky, matičky, hřebíčky,šroubováky, které nejdou sice použít-ale vypadá,že by třeba někdy- houbeles někdy.

A stará vrtačka- používal ji určitě už Přemysl- ale byla to moje první.Sice nejde, nešroubuje,je rezavá- ale.....

A tak toho je plná veliká skříň.

No a udělala bác.

Už ji nebavilo být narvaná jak igelitka bezdomovce a maličko otevřela postranici.

Tedy maličko ne- trochu víc.

 Takže- přepravky a do jedné,co se schová, do nejmíň deseti- co se vyhodí.

Potřebovali bychom menší kontejner- aby se to tam vešlo- není- tak po částech se bude plnit popelnice.

Nevadí- jednou to bude hotové.

Maličko budu - nenápadně- dozírat- aby se nevrátily některé věcičky " potřebné"- tak jednou za 5 let.

Ale musím opravdu nenápadně.

Ono totiž- co je ženské do vercajku- na to má mužskýho.

A ten  má na všechno nářadíčko a kromě toho-nemůžete bourat jeho systém.

Taky se vám nehrabe v šití. Tak co.

No vidíte-už je lepší nálada,protože jednou vlezete do sklepa a tam na vás koukne nový regál- s bezvadně srovnanými sklenicemi šroubků, vrtačky a pilky v jedné řadě-jak vojáci,další nářadí- to bude paráda.

To se mi hezky sní.

Vážně nespím,jen si maluju vercajkovou budoucnost na růžovo.